Josef Habrovec, narozen 1960 v Brně.

Síla okamžiku

Fotil jsem už od dětství s fotoaparátem PIONÝR na černobílý film, který jsem sám vyvolával a v koupelně dělal i své první fotky. S kamarádem jsme si vyráběli pouzdra na foťáky a první fotky pod vodou tak vznikaly v bazénu. Potápět jsem se začal v roce 1982. Pod vedením Svazarmu, jsem to dotáhl až k bronzovému odznaku Školy přístrojového potápění. Posléze jako záložák v Kamýku nad Vltavou, jsem se naučil kvalitně zaminovat, ale i odminovat most přes řeku. Dodnes vzpomínám na vojenský potápěčský výcvik.
Potom přišly roky hledání sám sebe. První manželka, druhá manželka, třetí ......, první dítě, druhé dítě, třetí dítě. Po sametové revoluci se vše změnilo. Potápění, můj koníček, se změnil na mé povolání. Pár roků jsem se svým kamarádem a buddym jezdil po světě a vychutnával si pocit poznávání a objevování. On pod vodou fotil a já mu nosil foťák, přisvěcoval, vymýšlel různé kompozice a dělal model. Čím více přibývalo roků a kilogramů, tím více ubývalo vlasů a jako model pro fotografa jsem nebyl již dosti atraktivní.
Pak jsem si pořídil kameru a začal filmovat. Moc mě to ale nechytlo. Bylo to příliš jednoduché. Jestli je ryba zády k Vám a nebo plave pryč je vlastně jedno, protože kamera hlavně zachytí pohyb. Začal jsem tedy přemýšlet o fotografování a v roce 2002 se ze mne stal Potápěč-fotograf. Fotím, abych ostatním sdělil své nadšení ze života kolem sebe. Nejdřív jsem fotil pro rodinu a kamarády. Fotka jako suvenýr z cest. Potom jsem se trošičku zlepšil a zkusil soutěžit. Dostavily se i první úspěchy. Už ani neumím jít bez foťáku pod vodu. Sice si někdy zapomenu vzít na ponor ploutve nebo aladina, ale foťák nikdy.
To věčné čekání na tu jedinou vteřinu, kdy je ryba pro fotografa v té nejlepší pozici, to je pro mě ta největší SÍLA OKAMŽIKU, ten správný adrenalin. Neustále doufám, že ta nejlepší fotka, kterou udělám, bude ta další. Vybírám fotky podle svého citu a určitě dám i na první dojem. Ve fotkách i v potápění hledám i jistou dávku humoru. Jsem zcela přesvědčen, že ryby mají smysl pro legraci. Nejraději fotím akci potápěč se zvířetem. Je to strašně těžké. Musí spolupracovat buddy, který se tím zbavuje svojí svobody rozhodování a ryba, která je náladová. Je to úžasný kontakt s přírodou a se zvířetem, které se mnou navazuje krátké přátelství. Je to podle mne složitější, než třeba makrofotografie nebo vraky.
Teprve teď v posledním roce opětovně po dlouhé době nacházím krásu potápění ve sladké vodě a zkouším fotky i v bazénu. Vyzkoušet se má všechno.
Snažím se fotit i stav přírody. Moc jí ubližujeme. Je potřeba vytvořit pevné spojení s rybou, jakési souznění a chovat se s určitou pokorou a nemyslet jako majitel moře. Lidé se musí přizpůsobit přírodě a to i v případě, že jim to není příjemné a přináší to i jistá omezení.

přiná přiná

zpět

<